Nejvyšší soud dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019 ve věci samé zamítl. Žalovaní, příspěvková organizace Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno, se tak nemusí žalobcům za uvedení zmíněných her omlouvat, jak bylo v žalobě požadováno. Žalobci označili za zásah do svých osobnostních práv například scény z prvně uvedené hry, v níž jeden z herců, nejprve umístěný na kříži z kanystrů od benzinu v pozici evokující Ježíše Krista na kříži, s trnovou korunou na hlavě a bederní rouškou z vlajky, následně povalí na zem herečku v hidžábu, stáhne jí kraťasy a pohybem naznačuje pohlavní styk, v dalším průběhu hry pak herečka naznačuje vytažení české státní vlajky z vagíny. Ve druhé z her se cítili dotčeni scénou, v níž je naznačen orální sex na soše Jana Pavla II.

Nejvyšší soud se při rozhodování o dovolání ztotožnil s úvahami odvolacího Krajského soudu v Brně. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 se uvádí: "Zaručuje-li náš právní řád občanům právo na svobodnou volbu náboženství a jeho nerušené praktikování, včetně práva nebýt vystaven hrubě urážlivým projevům směřujícím proti základům jeho víry a je-li současně právním řádem zaručena svoboda projevu, vyjadřování vlastních názorů a idejí bez cenzury, je zřejmé, že může docházet ke střetu těchto dvou práv při jejich výkonu. Zákonným limitem práva na svobodu projevu jednoho člověka jsou hranice stanovené čl. 17 odst. 4 Listiny a § 81 o. z. k ochraně svobody, důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí druhého. Stejně tak svoboda vyznání je omezena svobodou projevu, včetně projevů podporujících jiná vyznání či ateismus nebo kritizující určitá náboženství a jeho projevy či polemizující s nimi. Svoboda projevu se totiž vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které "jsou urážející, šokující nebo znepokojují stát či jakoukoli skupinu obyvatelstva" (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72). Překročí-li realizace jednoho práva přijatelné hranice ochrany jiného práva, stává se původně dovolený výkon práva protiprávním jednáním. Při střetu dvou základních lidských práv je nezbytné vždy v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, kterému z nich je třeba dát přednost a poskytnout ochranu, neboť zmíněné hranice nemohou být pevně vymezené a konkrétně popsané zákazy a pokyny. Jestliže by šlo o projev hrubě urážlivý a znevažující, cíleně zaměřený proti náboženskému symbolu či projevu víry bez ospravedlnitelné pohnutky, bylo by namístě takovému projevu odepřít ochranu a poskytnout ji zasaženému právu na svobodu náboženství. Naopak by mohl být shledán oprávněným i projev pojednávající náboženský symbol kontroverzním i negativním způsobem, jestliže by byl veden snahou po dialogu, měl by vyjadřovat nějakou myšlenku či názor, a jeho cílem by nebylo pouze šokovat a urazit ty, pro něž je symbol posvátný. Takovému projevu by bylo namístě poskytnout ochranu na úkor ochrany náboženského cítění, této vnitřní složky práva na svobodu vyznání. Projevem realizace práva na svobodu projevu je mimo jiné i umělecké dílo, a není-li jeho hlavním cílem bez hlubšího smyslu útočit proti nějakému náboženství, urážet a znevažovat jeho symboly a představitele, pak nezasahuje do práva na svobodu vyznání."

Na dalším místě odůvodnění rozsudku pak Nejvyšší soud připomíná: "Celá předmětná představení (pozn. žalobci) neviděli, informace o nich se k nim dostaly jen ze sdělovacích prostředků, přičemž některé z nich referovaly o uvedení daných her již v minulosti na jiných scénách. V médiích pak byly reprodukovány jen některé scény, vytržené z kontextu, nikoli celé hry. Ani v případě, že by žalobci vnímali předmětné scény bezprostředně jako diváci v celém kontextu uvedených her, nebyl by odůvodněn závěr o důvodnosti žaloby. Odvolací soud se správně zabýval intenzitou a povahou možného působení her na výkon práva na svobodu vyznání žalobců. Použití úvahy o předpokládaném vnímání dané situace průměrným občanem České republiky, tedy zvažování, zda každá průměrná fyzická osoba by ve srovnatelné situaci jako žalobci za daných okolností pociťovala způsobenou újmu obdobným způsobem, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. ...Odvolací soud tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu... dovodil, že daná představení měla vyjadřovat určitou myšlenku, kladla si za cíl obracet pozornost publika k palčivým tématům současné společnosti, k projevům násilí mezi různými kulturami a náboženstvími, tedy jejich cílem nebylo zasáhnout žalobce, ani širší skupinu obyvatelstva (křesťanskou), k níž se žalobci hlásí."

Kompletní text rozsudku z dovolacího soudního řízení sp. zn. 25 Cdo 1081/2020 je od úterý 11. 5. 2021 vyhlašován na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu a úřední desce v budově Nejvyššího soudu. Po uplynutí 15 dní bude z úřední desky svěšen. Po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí účastníkům bude jeho pseudonymizovaná verze k dispozici veřejnosti v databázi rozhodnutí na webové stránce Nejvyššího soudu.