Yuki Higashino se rozhodl vystavit svoje zcela nové akrylové malby na plexiskle, v nichž využívá průhlednosti materiálu a vrství na sebe barevné rastry, vycházející z tiskového barevného modelu CMYK. Pracnou manuální technikou převádí do prostorové hloubky abstraktní malby pochybných autorů, jejichž fotografie si stáhl z internetu a na cmykové rastry je převedl ve photoshopu. Ironizuje tak současné bezduché epigonství gestických abstraktních maleb, vznikajících ve velkém výhradně za účelem zisku. Tyto reprodukce zdobí nemálo chodeb a kanceláří v institucích a na poloveřejných místech, stejně jako soukromé interiéry. Higashino se také vědomě odkazuje na fenomén tzv. Bilderuhr, což byl v 19. století typ dekorace interiérů oblíbený zejména v Rakousku a v Německu; znázorňoval pohled na město či krajinu, do něhož byly zakomponované skutečné funkční hodiny. U Higashina je časový prvek zdůrazněn pomalou a pracnou malbou rastru. Hodinový ciferník je součástí jeho druhého cyklu portrétů přátel. Higashino tak staví do protikladu nejen digitální technologie a ruční práci, ale také povrchnost a kýčovitost současných interiérových "dekorací" oproti původnímu živelnému a emocionálnímu náboji gestických maleb poválečné doby.

Ústředním tématem děl, která na výstavě prezentuje Elisabeth Kihlström, je fenomén mobilních telefonů, jež se v posledních letech stávají téměř součástí svých uživatelů - srůstáme s nimi, jsou prodloužením naší ruky a naší mysli, jsou nositelem našeho soukromého vnitřního prostoru, který skrze ně často neváháme otevírat na veřejnosti. Skládací stůl, původně určený jako pomůcka při tapetování, se v autorčině pojetí stal schránkou na další objekty, které se mohou skládat a rozkládat. Celý objekt je jednoduše mobilní a v podstatě se lze konfrontovat s tím, co je uvnitř, kdykoli a kdekoli. Jak do sebe prorůstají naše vnitřní a vnější světy? Kde jsou hranice? Jaký charakter má v současné době náš vnitřní prostor a nakolik zůstává opravdu vnitřní a soukromý?

Druhá autorčina práce rozvíjí téma mobilních telefonů a zkoumá jejich vliv na náš jazyk a tělesnost, konkrétně význam gest. To, co před padesáti lety symbolizovalo "čtení" a "psaní", rozpoznáváme v současném kontextu nových technologií jako "listování v mobilu" a "zoomování". Elisabeth Kihlström znepokojuje soudobý prudký nárůst duševních onemocnění, o němž se mnozí domnívají, že je do jisté míry způsoben neustálým přístupem k informacím, pracovními nároky a sociálním životem zprostředkovávaným digitálními technologiemi. S odkazem na úvahy filosofky Hannah Arendtové ji to přivádí k hypotéze, že jsme všichni lapeni do pasti explodovaného vnitřního prostoru, což nás svým způsobem přivádí k šílenství.